Stezky krve: Danse Macabre
Mladá černovlasá žena běží ulicí. Není to klus úřednice, která dobíhá na tramvaj, nebo matky, která spěchá pro dítě do školky. Je to jiný pohyb. Když ji cestu zkříží řada zaparkovaných aut, lehce se odrazí od země, rukou se zapře o kapotu jednoho z nich a v elegantním oblouku ho přeskočí. Je to pohyb profesionálního atleta, jen rozevlátý černý kabátek na ni vypadá trochu nepatřičně. Lehce dopadne na špičky a plynule pokračuje v běhu.
Když žena zahne za roh a vběhne na široké nádvoří před klášterní budovou, osamělé lucerny ji přičarují dlouhé stíny. Zpomalí do klusu a pak zastaví přesně uprostřed kamenné cesty. Pomalu se rozhlíží kolem sebe, vyčkává. Tenké punčochy na nohou má roztrhané a její bosá chodila jasně svítí na kamenném dláždění. Lodičky odhodila už dávno, potřebovala být rychlejší.
Žena se pátravě rozhlédne ve stínech, několikrát se otočí kolem své osy. Noc je ale prázdná. Před klášterní budovou je jen ona sama. Vytáhne tedy z kapsy štíhlý mobilní telefon. „Je to pryč. Ztratil se mi.“
Na kopci nad klášterem nejasně svítí bledé obdélníky elysejských oken. Je dusná letní noc. Žena zaklapne mobilní telefon a otočí se.
Dvě rudé oči planou jen kousek od jejích. Jsou to dva ohnivé průzory, v bílé tváři. Kdyby si peklo nasadilo na tvář bílou divadelní masku, vypadala by ta tvář podobně.
Žena udělala nejistý krok dozadu, pak se otočila a rozeběhla. Zběsile utíkala po kamenném nádvoří, kolem klášterních zdí, směrem k Elysiu. Teď byla ona kořist.
Muž v černé kožené bundě si nasadil sluneční brýle přes tvář a sebejistě vykročil po kamenném nádvoří. Ve tmě se nezřetelně leskla jeho bílá, majestátní křídla, která se mu rozpínala nad lopatkami
***********
Přes zatažené žaluzie do pokoje slunce pronikalo v úzkých obdélnících. Na obrazovku staré televize se tak promítalo několik světlejších pruhů.
„Teplá fronta, která se k našemu území blíží z jihovýchodu, nám přinese krásné podzimní teploty mezi 15 a 20ti stupni celsia,“ žena v kostýmku ukázala na mapu České republiky. Jeden světlý pruh se jí táhnul přes obličej, druhý přes hrudník a třetí těsně nad klínem.
„Oblačnost se během dneška rozpadla nad Německem, během pondělka bude tedy jasno, místy polojasno. Vypadá to, že do Česka skutečně dorazilo babí léto.“
Světlé obdélníky promítnuté na televizi náhle pobledly. Chvíli bylo ticho. Starý muž, který se na televizi díval, zvednul hlavu a zaostřil směrem k oknu. Hlasitě zahřmělo a na okno dopadnul poryv ledových krup. Stařec vstal, vrhnul se k oknu a roztáhnul žaluzie. Další příval ledových střepin zaútočil na sklo tak hlasitě, jako by to byla kuličková ložiska. Venku bylo černé šero plné deště a ledových střepů. Vítr skučel po ulicích starého Brna, rval tašky ze střech a rozhazoval je po ulicích jako temně rudé listy.
Nad zbytkem republiky začínal krásný podzimní den.
***********
„Vysvětlí mi…“ Nad Princovou hlavou poblikávala vadná zářivka, takže jeho obličej byl střídavě temný a popelavě bledý. „Vysvětlí mi konečně někdo, kde jsou ti nosferati?“
Ostatní nezřetelné stíny v místnosti nervózně klouzaly z jednoho na druhý.
„Pokud je vyhlášena audience, očekávám plnou účast! Plnou!“
Jeden ze shrbených stínů se nejistě pohnul. „Můj princi, my…“
„Vlček! Nářek! Červánková! Kde jsou?“
Kdosi něco zašeptal.
„Nechte si své stupidní poznámky, Stránský!“ Princ udeřil plochou dlaně do stolu. „Váše názory tady nikoho nezajímají. Ale vy si, Leihmanne, svoje lidi hlídejte!“
Nosferatu chtěl něco odpovědět, ale neměl šanci.
„A co víc! Co ta tremerka? Valmore! Kde máte ji, Rettungene?“
„Valmore není z našeho klanu, ona přece…“
„Čtvrtý! To je čtvrtý Rodný. Co je tohle za audienci? Výraz neúcty vůči primogenátu! Výraz neúcty vůči… Co zase máte Stránský?“
„Primogen Velínský, můj princi. Není tady.“
Princ zůstal mlčky stát. Stará zářivka konečně praskla a zhasla nadobro. Metalová skladba ve vedlejší místnosti byla v plném proudu.
„Audience ukončena. A teď VYPADŇETE!"