Stezky krve: Danse Macabre
Prší. Už zase. Servírka vzhlédne od knihy a unaveně se zamračí, když si uvědomí, že při cestě domů, stejně jako včera, promokne. Pak se podívá na hodinky. 22:51.
„Tak pozdě už stejně nikdo nepřijde, hm... když ve čtvrt zavřu, tak stihnu půlkovej rozjezd.“
Šéfová je stejně blbá, dávat zavíračku na půlnoc, kdo to kdy viděl!
Pak se znovu začte do knížky.
Do malé prosklené kavárničky vedle dolního vchodu do Alfa pasáže přichází postava v tmavém plášti a klobouku. Při zvuku zvonku nade dveřmi servírka tiše zanadává a odloží knihu. Ze svého místa za barem si nenávistně prohlíží na postavu oklepávající černý deštník, nicméně její výraz se náhle změní, když si uvědomí, že značkový oblek a sebevědomé pohyby značí nějakého podnikatele či právníka, zřejmě se právě vracejícího z práce. Kvůli vidině většího dýška se proto přinutí k milému úsměvu a koketnímu postoji. Zvony nedalekého kostela odbíjí jedenáctou.
„Přejete si?“
„Pouze presso s mlékem, děkuji,“ odpoví neznámý a usedne k jednomu ze stolků. Z kufříku vytáhne noviny, které nepřestane studovat ani když mu servírka donese objednanou kávu.
Deset minut po prvním příchozím přijde druhý, který si k němu přisedne. Hnědý kabát, průměrná tvář, servírku odbyde mávnutím ruky.
„Dobrý večer,“ složí první muž noviny.
„Jen aby byl,“ usměje se druhý. „Předpokládám, že se bude náš dnešní rozhovor týkat událostí minulého víkendu, že?“
„Jste bystrý jako vždy.“
„Vpravdě, čekal jsem, že si o tom budete chtít popovídat mnohem dřív...“
„Bohužel, měl jsem nějaká obchodní jednání, která nesnesla odkladu.“
„Tedy? Co je na pořadu jako první?“
„Je mi to veskze jedno. Co říkáte na naše nové italské přátele?“
„Slyšel jsem, že dostali, hm, trvalé vízum možná až podezřele snadno,“ znovu se usměje druhý muž, rozpaky jeho společníka ho zřejmě škodolibě těší.
„Máte pravdu, trestuhodná nedbalost.“
„Docela by mě zajímalo, co tady pohledávají, přece jenom Brno je mimo jejich obvyklou sféru zájmů.“
„To netuším, nicméně tak jako tak si myslím, že se s jejich přítomností ještě bude moct něco udělat. Nehledě již na to, že se jim prý do řemesla fušují kanálové krysy. Nicméně by mě spíše zajímala jiný záležitost.“
„Můžu si tipnout? Hans Winkler?“
„Ano, Hans Winkler. Co o něm víte?“
„Naposledy se tady ukázal za protektorátu, od té doby se po něm slehla zem. Zřejmě se nedávno vrátil a bez ohlášení se potuloval kolem. Toť vše.“
„Toť vše? Příteli, vy mi rozhodně neříkáte všechno! Porušení páté tradice sice je vážným prohřeškem, nicméně ne tak vážným, aby byl dotyčný přinesen v klobouku! Nehledě již na to, že k vynesení takového rozhodnutí je zplnomocněna pouze jedna jediná osoba a ta o tom, pokud vím ani nevěděla. A co tady ten Gangrel vlastně pohledával, to nevíte?“
Druhý muž si chvíli prohlížel dlaně, než suše odpověděl. „Příteli, řekl jsem vám vše, co jsem věděl. Zrovna v tomto případě je drbů výrazně více než pravdy, natož pak ověřené.“
Jeho společník zaváhal jen na chvíli, poté si uhladil kravatu a nevzrušeným hlasem pokračoval.
„Bavme se tedy o našem druhém návštěvníkovi.“
„Á, pan inspektor, se sličný doprovodem. Víte, že mi ta ženská někoho děsně připomíná? Ale nemůžu si vzpomenout koho-“
„Nejen vám, ale to je teď nedůležité. Vím, že jste se spolu bavili. Co po Vás chtěl?“
„Velice dobrá otázka, sám bych rád znal odpověď. Oficiálně pátral po nějakých malověrných, snad se jedná o některého z nejmladších přírůstků. Jsem si nicméně zcela jist, že pravý důvod bude mnohem hlouběji. Soukromě podezírám naše známé od pravoslavného kostela.“
„Jak nečekané,“ odfrkl si muž v obleku, „ve vzduchu je cítit, že se něco připaluje a první, na koho všichni ukážou jsou naši nejkouzelnější přátelé.“
„Víte, když už jsme u těch metafor, není kouře bez ohně...“
„A máte to alespoň něčím podložené?“
„Tak předně, o inspekci se jaksi vědělo již od pátku. A během jediného víkendu byli činorodější než za celý poslední rok.“
„Což můžete říct i o Vladanově nezávazné konverzaci, tohle neberu. Navíc se to mohlo týkat věcí okolo oné záhadné hudební produkce.“
„A jsme u posledního tématu. Začínáte být předvídatelný, příteli.“
„Nechť. Jak se nakonec ukázalo, jedná se zřejmě o záležitost sféry našich italských přátel, nicméně donesly se ke mě zvěsti, že nejen jejich. Podotýkám, že dosti rozporuplné, přesto však stále znepokojující zvěsti.“
„Nemůže to být čistě italská záležitost? Mně to všechno sedí.“
„A když vám povím, že se nejednalo jen o místně lokální záležitost? Praha, Krakow i Mnichov byly postiženy též.“
„Zajímavé,“ zamyslí se druhý muž, „velice zajímavé. Že by Vídeň? Vysvětlovalo by to jak horečnou aktivitu, tak i důvod pro inspekci. Ta ženská se kolem regenta motala až příliš často.“
„Hm, dobrá úvaha, pokusím se to prověřit. Děkuji za podměty ke zvažování, jako vždy bylo naše setkání velice plodné,“ vstane první muž a začne vytahovat peněženku.
„Rádo se stalo, příteli, rádo se stalo,“ usměje se druhý. Rozhlédne se kolem, a když mu pohled padne na čtoucí servírku, pobaveně se uchechtne.
Muž v obleku se nechápavě ohlédne také, ale chvíli mu trvá, než si všimne, co jeho společníka tak pobavilo. Část hřbetu knihy která není schovaná pod pultem hlásá Bram Stok-.
„Slyšel jsem, že opravdu existuje.“
„Já taky.“
„Půjdete příteli?“
„Ještě ne, dnes jsem se ještě nestihl navečeřet. A jestli by Vám to nevadilo, dal bych si něco malého ve městě.“
„Jak chcete,“ pokrčí první muž rameny a podloží netknutý šálek dvoustovkou. Pak se obleče a vyjde z kavárny.
Jeho společník pak ještě chvíli zamyšleně posedí, načež se přesune k barovému pultu za servírkou.
„Dobrý večer, nemohl jsem si nevšimnout, co zrovna čtete, neboť mě tento příběh kdysi uhranul též.“